Je venku smutno. Nechoď do polí,
je jedna poušť to širá,
až do duše ten pohled zabolí,
jak všechno schne a zmírá.
A divný chlad
by v hruď ti pad’,
než pomyslil bys na návrat.
Cos chechtá se tam, vrhá na kmeny
a zas to pláče chvíli,
to krajem vichr, stařec šílený,
se potácí a kvílí.
Ten slyšíc hlas,
do sukní řas
se matce skryje dítě v ráz.
Vše v mlhu splývá. Pavouk obrovský
jak pavučiny stkané
by přes kraj táhl, jara přes trosky,
a z mlhy chladno vane.
Kdo může již,
jde v krbu říš
a k drahým svým se vine blíž.
Teď listí spadlé chrastí, jako skvost
když mezi ním kdos hledá,
a večer je jak starý nudný host,
jenž odbýti se nedá.
A kdo je sám,
jde v náruč tmám
a chmurným, smutným myšlénkám.