Je po žních večer. Slunce padá v lomu,
a ze statku jdou krávy k vodě píti,
a nad rybníkem a nad vršky stromů,
jak ještě světlo, měsíc mdle jen svítí.
Teď rythmus cepů zavzněl naposledy,
a kam jen hledím, dál je nedohledná,
a na pravo i v levo v obzor šedý
se zorané již pole černá.
Kde v drahách stromy ovocné se chýlí,
kouř hlídky letí zřídlé po koruně,
a mez, jíž jdu, je zrosena tou chvílí,
a stoupá divná, vlhká, chladná vůně.
Klid cítím velký, spokojení všudy,
dost dala země chleba jako zlata.
A pole širé, samé slité hrudy,
jak dlaň je prázdná, celá mozolnatá.