Stmívá se a stmívá, stále víc a více.
Vrcholy hor modrých v mlžné dálce mizí.
Na vysokém nebi tichá večernice
jako muška zlatá třepotá se ryzí.
Kolem v předu, vzadu lesy jen a lesy,
odkud táhne vlhko, syté lesní travou,
od větve se k větvi soumraku síť věsí,
ve hlubinách noc již skládá peruť tmavou.
A teď nade hvozdy měsíc vyšel bílý,
zář jak když se práší nad zamlklou hluší.
Někde cvrček počal. A jak kolem pílí,
brouk, jenž z trávy vylet’, zabzučel mi v uši.
Cítím, zvolna, zvolna jak noc k zemi lehá,
a jak země hlavu na její klín skládá.
Klekání mi zvoní sterých zvonců něha,
jak se domů z pastvy navracejí stáda.