Ticho je, ticho. Na list i sněti
stříbrný měsíc se vkrádá,
šedivá můra ze zvonků letí,
denní shon zmlká i váda.
Ptáci již sedí tiše v té době,
pod křídlo hlavu svou kryjí;
pod peruť anděla, jenž přijde k tobě,
ukryj, má duše, i ty ji!
Usni, jak venku malí ti ptáci
pod nebe hvězdného plání,
jako by věřili po zpěvné práci,
že je kdos neviděn chrání.
Usni tak tiše, usni tak jistě,
usni tak sladce jak oni,
světlušky hrají na vlhkém listě,
po lese stíny se honí.
Abys jak ptáče vstala mi zdráva,
které si zdřímne jen málo,
se sluncem lehne, se sluncem vstává,
zpívajíc, co se mu zdálo...