Zvon již dozněl, kolkolem
tmou vše zahaleno;
rozsviť lampu nad stolem,
drahá moje ženo!
ve dne v práci duch i páž,
večer však, ten celý náš,
sladké štěstí věno.
K hrudi mé skloň hlavu jen
jako v dobách bolu,
ať vím, že to není sen,
že jsme sami spolu;
spolu – po těch rocích běd,
sami – jako dvojí květ
na jediné stvolu.
Zde tak ticho, vichrů let
o náš byt se láme;
pověz, pověz, kolik let
už se, drahá, známe;
zlých i dobrých roků řad,
a my toho povídat
tolika si máme.
Ze vzpomínek, nadějí
tiché sny si spředem,
že teď půjdem měkčeji,
když jsme šli už ledem,
a že po všem příkoří
znova růže zahoří
na tvém líci bledém.
Tichý večer, milá síň,
v kterou měsíc sahá,
odpočiň si, odpočiň,
duše moje drahá!
Úsměv tvůj tak veselý –
vždyť my tolik trpěli
pro ten kousek blaha!
Však ten večer jediný
za ten zápas stojí,
z duše mojí hlubiny
písní mrak se rojí.
Světlušky ty zářivé
krouží, planou nejdříve
kolem hlavy tvojí.