Spat jdu, jen ještě jak hlavou
na mžik by proletěl roj mi,
na vše, co den ten jsem vnímal –
vzpomínky, dojmy.
Na lidi, kteří mi cestou
stiskli dnes srdečně ruce,
na ty, kdož zranili hruď mi,
druhy a škůdce.
Na to, co vykonat chtěl jsem,
ale pak zameškal v snění,
na vše, zač přece jen stála
lopota denní.
Spat jdu. Ach, noci, dáš sen mi?
Jaký sen asi to bude?
Sladký, či vplížíš i ve sny,
dnů se mi trude?
Ach, jak jsem usínal jistě,
matka když ještě dál bděla,
od její svíčky když jizba
zářila celá.
Nikdo již nade mnou nebdí,
tma kol se na hradbu sráží,
jenom ty hvězdy tam venku
jsou mi snad stráží.
Proto k nim naposled ještě
pozvedám oči své vezdy.
Spat jdu. Co v temnu se rodí?
Dobrou noc, hvězdy!