V zapadané, vyschlé strouze
hnije, stlívá svadlý list,
kde dřív potok pěl, teď pouze
větru táhne smutný hvizd.
Ale z černé vlhké půdy,
jak ji kdysi svlažil splav,
jaká houšť se zdvihá všudy
divě pomíchaných trav.
Nad ostřicí rozvírá se
pyšný vějíř kapradin,
v blankytových očí kráse
pomněnek sta trhá stín.
Mech tu bují podle travky,
třtina chví se bohatá,
na stvol věší netykavky
konvičky své ze zlata.
Kdy vše zprahlo žárem léta,
tu vždy zeleň, svěžest, chlad,
vše tu kypí, roste, zkvétá
z černé prsti posavad.
A jak do té lesní hluše
kráčím v parné tíze dnů,
na život své vlastní duše
maně vždy si vzpomenu.
Vyschnul smíchu jarý příval,
odtek bujných plesů proud,
kde dřív šumný duch si zpíval,
zapadlý je tichý kout.
A když dosud květ se blahý
v jeho stínech uhostí,
je to jenom z tvojí vláhy,
vsáklé v hloub, ó, mladosti!