Ve starém parku setmělém,
tam zpívá fontána,
když uspáno vše andělem,
od šera do rána.
Ó, kroky svoje stiš
a slyš,
do modrých stínů noci tak tiše schována.
Když měsíc šlehne alejí
a tká své obrazy,
tu na sta třpytných krůpějí
v kov zvučný narazí.
Ó, sladký šepot stiš
a slyš,
jak padaly by perly to zlaté do vásy.
Slyš, hudba staré pohádky
v park line modravý
a volá v život nazpátky
dob dávných postavy.
Ó, polibky své stiš
a slyš,
jak stíny parkem chodí, jich vanou pozdravy.
Jen ten, kdo pravou ve chvíli
v to vejde zátiší,
než noc se k jitru nachýlí,
tu hudbu uslyší.
Ó, dech svůj stlum a stiš
a slyš
čarovné sladké písně ty tóny nejtišší.
Ó, ženo moje, anděli,
plá měsíc po kraji,
viď, pravou chvíli uměli
jsme najít potají!
Ó, pochyby své stiš
a slyš
tu hudbu – či jen srdce to naše zpívají?