Ve staré váze květiny svěží,
jak je dech vykouzlil nového jara,
a jak tak planou, všimneš si stěží,
jak je ta váza již sešlá a stará.
Otlučen okraj, skorem již puká,
s květů se otřelo, zašlo již zlato,
ale z těch, dívčí jež zatkla v ni ruka,
svítí a voní to vábněji za to.
Svítí to nebem, červánkem, zoří,
voní to domácím lesem a sadem,
jako když láska dýchá a hoří
v lidském tom srdci v rozkvětu mladém.
Ale to srdce – vlnění času,
život a všednosť často je schvátí,
pozbude zdoby, lesku a jasu,
kdo mu vše splatí a kdo mu vše vrátí?
Láskou je vyplň novou a živou,
skryje vše, scelí, tak to jde snáze,
každou tu ránu, trhlinu křivou
jako ty květiny ve staré váze.