Za malým krámkem květináře
ve kvítí plné světnici,
tam váže věnce v potu tváře
a mnohou krásnou kytici.
Však v malé kytky vážíc kvítí,
vždy při práci se usměje:
Co, Bože, na tom květu chytí
se lásky, touhy, naděje!
Již ví: Pán mladý v krámek vstoupí
a požádá květ v rozpacích,
ach, jak je ve své lásce hloupý,
on rdí se, jak by páchal hřích.
A spěchá z krámu... V malé chvíli
při schůzce podá dívce květ,
ach, Bože, jak se láskou šílí
při kouzlu osmnácti let!
Na ňadrech svadne květu vnada,
pak rtík jej zlíbá vášnivý,
a posléz – jak ta láska mladá –
ve staré knize spráchniví.
Ba myslím, někde v knize prosy
neb v knize veršů – nevím sám –
květ eriky a tuberosy
též svadlý, žlutý ležet mám.