Vánočních zvonů hlahol a ráz
hvězdnatou nese se nocí...
Vždycky rád poslouchám slavný ten hlas,
srdce mi popadá mocí.
Nad městem zní a hradem i vsí,
nad krajem, sněhem jenž bílý,
jako by srdce to horoucí
tloukla v nich všecka v té chvíli.
Srdce všech, širém kdo po kraji
milují lid svůj i zemi,
jako když do noci volají
k bratřím všem hlaholy těmi.
Žehnají míru, jenž líbá zem,
prosí, by navždy už, svatý,
zůstal tu, zůstal domovem,
chránil nám města i chaty.
O lásce mluví, jež tajemná
betlemská ona je hvězda,
jistě jež vede i za temna,
každý krok s úspěchem sezdá...
Vánočních zvonů hlahol a ráz
hvězdnatou nocí se nese,
tolik se lásky pro všecky nás
o všecky bázně v něm třese.
Otvírám dokořán okna svá.
Co rok tak v chvíli té prodlím.
Nebesa hvězdná jsou, zářivá.
Za národ, za vlast se modlím.