Na literární jedné besedě, kde sešel se nás přátel věrný kruh, že venku počal hustě padat sníh, na vánoce se stočil rozhovor
a na vánoční dárky. „Hlouposti“ – řek jeden z nás a rukou při tom mách’ – „dám ženě grošů pár, by koupila si něco pro sebe i pro děti,
však vymýšleti dárky nemám kdy ni nálady.“ – – „A vidíš,“ – druhý děl – „mě právě těší, hledat, přemýšlet, čím překvapil bych je, a z radosti
pak jejich sám mám radost.“ –„Také tak“ – se ozval třetí – „činíval jsem rád, až jeden dárek můj mi pokazil vánoce celé – chcete vědět, jak?“ –
„Jen povídej!“ A přítel zapáliv si nový doutník, počal vyprávět: „Jsme s ženou sami a vždy rok co rok jsme slavívali sami vánoce,
a pokaždé se podařilo mi, ji překvapiti něčím. Jeden rok však byl jsem v koncích. Nic, nic nechtělo mě napadnout, a vánoce
již byly před dveřmi. Tu stalo se, že vzácný host k nám přijel na venkov, a žena chtěla skvěle uctít ho. Stůl jak sníh zářil, sklenky broušené
se třpytily, a stříbro lesklo se jak vlnky v měsíci – můj spočinul zrak na všem zálibně, jen cukránka se chudá zdála mi a nevhodná,
a tu mi šlehlo hlavou: Cukránka! Stříbrná cukránka dar bude vánoční! Hned druhý den jsem zajel do Prahy a se sochařem, milým přítelem,
jsme hledali půl dne pak – ale žel, vše bylo všední jen a banální a bez půvabu, vkusu, jemnosti, co nabízel nám prodavačů sklad.
Až v antikvářův zbloudili jsme krám pak na štěstí, a tu jak cukránku nám ukázali, vykřikli jsme: Tu! Ze stříbra byla celá ryzího,
tvar neobvyklý měla barokní, výzdoby její, květy, girlandy tak jemné byly, ciselované – nu, pravý skvostný kousek umění.
Jel radostně jsem domů s cukránkou, jak zlatou rybku byl bych lapil v síť, a o Štědrý den po večeři jsem ji podal ženě: ,Co to, co to je?‘
se zasmála a strhla obal v ráz a potom – hrůzou vytřeštila zrak, na židli klesla, zastřela si tvář, a celým tělem lomcoval jí pláč.
Mně pohas’ na rtech úsměv, skočím k ní, ji tisknu k sobě : ,Co se stalo ti? Proč pláčeš, drahá ? Neplač, miláčku, a pověz, řekni, co vše znamená!‘ –
Leč ona štká a štká. Jsem zoufalý. Ve vlas ji líbám, hladím, šeptám jí v sluch slůvka sladká – marně, vzlyká dál. Však mezi štkáním jejím slyším teď,
jak stená tiše : ,Rakev! Bože můj!‘ ,Co mluvíš to? Kde jaká rakev je?‘ Tu zvedá prst a mlčky k cukránce jím ukazuje: – ,To že rakev je?‘ –
se směji hlasně, ,vždyť to cukánka!‘ ,Ne, je to rakev, je to vnuknutí, že tu jsi koupil, je to znamení, že letos zemru!‘ A pak v nový pláč
se dává zase, ničím utišit ji nemohu, a náhle vzchopí se a do ložnice prchá, kvílejíc. Tak Štědrý den náš skončil neblaze,
a celé svátky nepromluvila pak na mne slůvka, chodila jak stín, zrak smutný, mrtvý. Co jsem dělat měl? Hned po svátcích jsem jel zas do Prahy
a přivez’ domů jinou cukránku, všedního tvaru, jak je všude zříš, a bylo dobře. Zas byl u nás klid, a žena jako jindy zpívala
si při práci své. Já však nikdy již jsem nevymýšlel dárky.“ Přítel vstal. „Už musím na vlak – deset bezmála. Nuž, sbohem tedy, drazí přátelé,
všem vánoce vám přeji veselé, všem krásné svátky.“
Cookies on Poetry Cove