Sníh poletuje. Starých domů štíty na hranách, římsách mají sněhu návěj a s bělí tou se zdají veselejší v svém chmurném stáří. Od sněhu se jasní
i v světnici, jež nevlídná a šerá. Z chudého lůžka vstala útlá žena; je oblečena, a přec krutá zima ji roztřásla, jeť v jizbě netopeno.
Hodila šátek přes ramena svoje a k stolku vlekla se. V skla střípek bídný, jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou. Ó, Bože, jaká stala se s ní změna!
Vždyť není stará přec, a vlas, hle, šedý, a oči, ach, ty oči, o nichž Bendl přec říkával, že září jako hvězdy, jak zkaleny! Jak sešla, ach, jak sešla!
Popošla k oknu. Venku plno sněhu, pár lidí zřít jen v kožiších a šátcích. Leč na podsíních kolem krámků rušno. Vždyť Vánoce již blízko, plesné svátky,
a ona všemi, všemi opuštěna, od muže, dětí, od celého světa, v nemoci, bídě! Dovlekla se k stolku a s povzdechem zas péro stiskla v ruce.
Je pracovati třeba, nebo zhyne, dopsati román, korrigovat pilně. Než ruka se jí mdlobou, chladem třásla, a křečovitý kašel zchvátil prsa.
Vypadlo péro, ruka klesla v dlaně. Tak Vánoce již. Jak to bylo krásné v ten čas vždy doma na Bělidle starém, jak babička vždy plno měla práce
a Jezulátko čekávaly děti, jak pastýř troubil a dům pln byl štěstí! Na ořechových skořepinách svíčky plout nechávaly. Její – pamatuje –
dost pěkně plula, ale náhle zhasla dřív nežli druhým. Jak to řekla tenkrát v moudrosti svojí dětské? Ano ví již. „Co na tom, jen když daleko jsem byla!“
A nyní, hle, se věštba vyplňuje: o hladu zmírá v mladém ještě věku, je konec s ní, ó, cítí, že je konec. Muž bude rád snad. Ale děti, děti!
Což Karel, ten již neztratí se v světě, leč Jarouš, Dora... Snad již neuvidí z nich nikoho... Ta její cesta žitím jak byla tvrdá, těžká, plná bolu,
a nyní končí... „Ó, můj Hynku drahý, můj miláčku“ – pláč lomcoval jí prudký – „již přijdu lehnout, hochu, zase k tobě, jak když jsi churav po mně v noci volal,
nemoha spáti. Usnem spolu tvrdě.“ A její hlava těžce na stůl klesla, a tichý její pláč zněl chladnou jizbou, pláč pro ztracené mládí, hořká leta,
pro opuštěnost a pro skon ten blízký. Než náhle horké osušila slzy, a jak by slabý úsměv rty jí přelít: „Co na tom, jen když daleko jsem byla!“
Síň stměla se. Sníh venku poletoval...
Cookies on Poetry Cove