Ó, Štědrý dne, ó, radostné vy chvíle! Sníh bílý na všem, v drsné svojí síle ruch každý ztlumen, ticho je i v duši, a myšlenky, jež táhnou jí, jsou bílé.
Svátečně v srdci. V krbu hoří klestí, a vzduch jak pln když tajemných je zvěstí. Jak jednou za rok skutkem by se stala báj o věčném tom pokoji a štěstí.
Ó, nelitujte vonných smrčků v lese, že tolik se jich podtne, odveze se! „Zda budu zvolen, bych nes’ dětem radost?“ se každý strůmek tichou touhou třese.
Co praví zvony a co klest, jež praská? Ký smysl každá vánoční má zkazka? V tvé duši teplo, chlad že zahnal’s jiným, dar největší, jejž můžeš dát, je láska.
Dnes andělé prý pějí v nebes výši. Však jenom ten, kdo cizí bolest ztiší a jednu slzu setře smutných zraků, tu rajskou píseň – ve svém nitru slyší.
V den dušiček se svými vzpomínkami jdem na hřbitov, kde mnohý druh a známý; však o vánocích splácejí nám mrtví a víc než jindy tráví večer s námi.
Jsou zapadány rokle, sloupy, chyže, zaváty cesty, mezníky a kříže, tak daleko a těžko od vsi ke vsi, jen od srdce je k srdci nějak blíže.
Hle, vánoční plá strůmek v světel kráse, a písně znějí o vší světa spáse. Ó, smutku té, jež jenom k vůli dětem, jež nechápou, dnes trochu usmívá se!
Kdy padá sníh a vše se zavát chystá, nač vzpomenu si vždycky dozajista v své teplé síni? – Jak teď vypadají ta, kde jsem v létě bloudil, drahá místa.
Je bílý sníh i na lánu, i líše, pláň rovná, širá leží tady tiše jak nesmírný list bílý, připravený – Co svatá noc naň hvězdnou rukou vpíše?
Ó, stará proroctví, ó, zvěsti sudby, jak zbaven vás ten ubohý svět zchud’ by! Snad nejste víc než mha a klam a cetka, a přec, co ve vás naděje a hudby!
Noc svatá, hvězdná... Sníh a větru stony, však na faře je teplo... vzduch tak vonný. Ó, štěstí! dýchej z vánoční vám chvoje, a Mír! mír! pějte ouběnické zvony!
Cookies on Poetry Cove