Bez domova, ženy a dětí
jdu horem a dolem, prost pout,
a bratr mi bezuzdný vítr,
a druh můj veselý proud.
Proč dnes jen stesk v duši se vkrádá
a v srdci něco mi lká?
Na nebi na sta hvězd hoří
a v oknech světýlka.
Ach, ovšem, vždyť Štědrý je večer,
kdy pějí mír andělé
a těm, kdož u krbu doma,
mrak roztává na čele.
Jak v krčmě pod houní ležím,
zřím jasnou světnici,
a muž v ní, žena a dítě
a stromek zářící.
Jak dítě radostí skáče
nad krásou zázraku,
a oči ženy jak září
jak hvězdy v oblaku!
Oh, vidím, zase je vidím,
jak mha když se rozplyne,
ty oči sladké a milé,
ty na světě jediné.
Zda dnes, kdy pohlédnou oknem
v tu mraznou dáli tmou,
ty sladké, ty milé oči
si zpěváka vzpomenou?
Je půlnoc již. Zvony teď znějí
tak z hluboka do noce,
a ke mně jak když se kdos sklání
a pohádky šepoce...
Jak, slza? Oh, zpěváku hloupý,
fí! to se nesluší!
A houni svou starou jsem stáhl
si vysoko přes uši.