Je starý zvyk, že dívky dají
snět třešně v zimě do vody
a v komůrce své, v jizbě, v stáji
do jarní vkouzlí pohody:
Že o vánocích, sníh kdy padá,
za vánice a za zimy
jim rozkvete ta haluz mladá
drobnými květy bílými.
A jako na div jarní ony
na snět tu patří s úsměvem,
ba zdá se jim: sad kol je vonný,
a ony s milým chodí v něm.
Zas pějí ptáci, květ je všude,
a milý šeptá: Má jsi, má!
Co bylo, je, co není, bude,
slib jara tolik dojímá.
Ó, srdce, jež jsi dlouho spalo
ve smutku, stínech, zbuď se, zbuď!
Vždyť na květ stačí i jen málo
si zahřáti dát chladnou hruď.
Dej prohřát si ji teplem lásky
a svlažit novou nadějí,
slyš mladý smích, slyš dětské hlásky,
zpěv zvonů, jež zní slavněji.
Co zima tu? Hleď, v oknech světla!
Ó, vánoční buď ona snět,
jež jako jarní zázrak zkvetla,
a věř a doufej, mladě kveť!