Síň redakční je prázdna; všecko stojí,
jen hodiny jdou, moucha na skle bzučí,
a listy dva – co v černi jich je žluči! –
se na stole prou v stále větším boji.
Z nich jeden praví: K předu v jednom voji!
Ty vrháš národ zkáze do náručí,
čím jsme, co máme, co tu kvete, pučí,
to uznat musíš, plod je strany mojí!
A druhého smích zní tak rozpustilý:
Buď zdráv, ó, slavný vítězi a reku,
čím jsme?.. Chacha! Nic nejsme v zlobách věku,
a víš, co máme? Nic, můj brachu milý!
Se skříně socha Umění se dívá
a bolestně se, trpce pousmívá.