Žes umřel? Ne, tys pro mne dále živ,
ať v čtveru stěn dlím neb jdu středem niv.
Jak druha druh rád měl tak v hluboku,
vždy dál tě budu tušit po boku.
A jak jsme šli tak spolu řadu let,
na tebe myslit, s tebou rozprávět.
Až svět mne zraní, jak by ve strom třísk,
zas ve své ruce pocítím tvůj stisk.
Vždyť tys to poznal, co to tíž je cest
a za květ hanu, trn a slinu nést.
A vtip až blýskne v kruhu přátel mých,
vždy uslyším i srdečný tvůj smích.
Vždyť jako ty, tak vesele a rád,
se nikdo neznal světa frašce smát.
A jak jen shlédnu krásné tvary skal,
rybníky lesklé, oblak šerých cval,
lučiny květné, stromů besedu,
vždy řeknu si: „Sem Jansu povedu.
Vždyť nikdo nezná lépe nežli on
tu krásu cítit, stihnout jemný tón,
zpol smutek a zpol slunce jasný ples,
jak sám to v duši celý život nes.“