Před starým stromem, sbírajíc klestí,
stanula žena vrásčitá,
vzpomíná svého smutku i štěstí,
o jaru, zimě přemítá:
Ty, starý brachu, býval jsi mladý,
zelená byla každá sněť,
nu, jsou tu léta jak u mně tady,
ach, co kdy bylo a co teď!
Rostli jsme spolu, sestárli oba,
přelít’ věk hlavu tvou i mou,
žili jsme, žili, teď přijde doba,
že nás, dva stromy, podetnou.
Oba jsme staří, oba se chvějem’
únavou, léty, zimami,
není už jinak s života dějem –
rostou už mladí před námi.
Bouře tě rvaly za léta znoje,
a mně bol mnohý brázdil líc,
tvoji klesť sbírám, a srdce moje
též jen klesť suchá – pranic víc.
Ale než lehnem’ na staré pleci,
ale než padnem’ na tu zem,
viď, brachu, v zimě někoho přeci
ještě tou klestí zahřejem’!