Zem zpráhlá puká. Květ je plný prachu,
a nikde stín a nikde kolem dvoru,
kol pláň, jež trpí, žízní, mlčí v strachu,
jen proužek lesů tmí se na obzoru.
To není žár, jímž všecko k plodu zraje,
toť úpal, který jako mráz jen ničí.
Ó, bouře, přijď a schlaď ty žhoucí kraje
a práskni nebem blesků svojích biči!
Již dýchat nelze, jak to žárem dusí.
Teď slunce shaslo v horoucí své síle,
a nebem šedým letí mraků kusy,
hned jak noc černé a hned děsně bílé.
Kol polí kráčí snědé děvče bosé,
jak samo léto, plamen, žár a zdraví,
rty květ, jenž prahne po polibků rose,
a tmavý vlas a zrak jak blesky žhavý.
A jestli myslit v tíze parna lze ti,
na vášeň lásky myslíš v této chvíli,
kdy srdce jako splašený oř letí,
a oko plane, hlava žárem šílí.
Kdy polibky se jako oheň řinou
na skráň i ret, že sotva dýchat může,
a na čelo a řasu oka stinnou,
kdy objetí se svírá úž a úže.
A cítíš, že to závrať byla pouhá,
jen opojení, které silou mýlí,
jen žár, jenž spálí, jenž se lásce rouhá.
Ó, díky bouřím, jež tě vykoupily!