Co stalo se jenom? Jsem stejný přece jak včera.
A ještě včera dost očí se na mne mračilo temně.
A dnes, jak by koupala v mléce mne slova nadšení sterá,
a na sta se rukou třepotně vztahuje ke mně.
Sta růží v mé síni mi dechem líbezným dýchá
(Spíš, mrtví druzi, ty vaše ozdobit měli drny!)
Snad za ten nesčetný osten, jenž pálí a píchá,
a za ty, jež leta mne drásaly, bolestné trny.
Já vzpomínám... Písně jsem čárnému věřil proutku,
s ním bloudek (ó, mládí!) chtěl stanout kdys mezi obry;
teď zmaten, poplašen trochu, se krčím v svém koutku,
a říkám si: Musíš být dobrý – tak dobrý – tak dobrý!