V tvé duši dlouho ležel stesk a žal,
než zaplanul tam štěstí jasný žeh,
a i ten slední stín, jenž na ně leh’,
bych s čela tvého rád ti vylíbal.
Však marně hoří na něm rtů mých pal,
dál tkví tam stín po přešlých mračných dnech
a dlouhých nocích, jak jej smutek stkal
a opuštěné duše přivál vzdech.
Ten stínů stín, má duše, dobře vím,
s tvé skráně hebce nikdy neshladím,
on nezmizí už nikdy s tvého čela.
Snad tak, bych stále před očima měl,
jak na tvé čelo bych se zahleděl,
co pro to štěstí muk jsi vytrpěla.