Blíž okna šije... Ticho je v domě,
a pod rukou hbitou roste jí dílo.
Tu s jediným děckem žije tak skromně,
a ono jí vším, co v světě jí zbylo;
jen o ně se bojí, o ně se stará,
však nyní to poupě pozdního jara,
kdy umřela dávno pro celý svět,
jí začíná vadnout a churavět.
Je odpůldne svátku. Všechno je z města,
ven každý jde v pole za chmurné brány,
ó, douškou teď voní každá as cesta,
a zeleným mechem lesy jsou stlány!
Tam z prvního patra jeli do lázní,
a každý den byty kolem se prázdní,
jen ona vždy k práci zavřena v kout,
si nemůže ani oddechnout.
Což ona! Však dítě, co den je bledší,
a bylo tak čilé, veselé přeci,
však nyní tak smutné, bez zpěvu, řeči,
ba zrovna jak ptáče v zavřené kleci;
to pobledlé líce, ta zapadlá očka –
ó Bože můj, čeho ještě se dočká?!
Snad že jí to dítě k sobě chceš vzít,
pak ona též nechce ani žít.
Zas od práce zraky k dítěti zvedla,
to na zemi hrá si s dřevěnou pannou,
zas lekla se, jak ta tvářička zbledlá,
a na ruce s očí slzy jí kanou;
a hodila náhle stranou vší prací,
zde tím jenom chléb, však dítě tam ztrácí,
co bez děcka s chlebem, s děckem co hlad? –
„Pojď, půjdeme aspoň v městský sad!“