Zda o starých jsi četla mistrech, kteří
když paní své zjev malovali drahý,
ve šílenosti zabloudili šeři
a vždy pak tytéž kouzlili jen tahy?
Ať cherub rost’ jim pod dotykem štětce,
ať madonny tvář duše vysnít chtěla,
vždy vlídné, krásné, ale stejné přece
jim plály oči, tentýž úběl čela.
Jak jim, tak mně se děje, duše drahá,
co nitro mé tvůj obraz milý hostí,
a chápu teprv, co as bylo blaha
v těch starých mistrů sladké šílenosti.
A vyléčen-li mám být jako oni,
ač spokojen jsem zcela se svou sudbou,
pak hledem svým mě léč, jenž teplo roní,
a svého hlasu melodickou hudbou!