Na skále tvrdé stará spí tam sláva.
Mha stoupá z řeky, a stín šerý vstává.
Kol ticho, jako v srdci, kde už není,
co prasklo by. A jako zapomnění
vše kryje tráva.
Tak v srdci lidském, prostém hnutí bývá,
ni ples, ni bolesť, nezměrný klid zbývá.
Na spousty rumu, na prach všeho šedý
jak velký smír, jenž přijde naposledy,
se měsíc dívá.