V zlaté se klubíčko svinula
kačátka na travném břehu,
a já tu vedle jak ztrnulá
socha sen rybníka střehu.
Na jeho hladině kovové
drobounké stopuji řasy,
poslouchám z rákosí flétnové
lysek a bekasin hlasy.
Bělavých oblaků stíhám cval,
vstávají, mihnou se, mizí,
jak by se rybníka dotýkal
cípek jen andělské řízy.
Jako by duší se snů řad nes’,
vzpomínky táhnuly po ní –
sluncem je zaplaven luh i les,
puškvorcem všecko kol voní.
Sedím na balvanu ze žuly,
veliký cítím klid země –
všecky se myšlenky svinuly
ve zlaté klubíčko ve mně...