V zátoce jedné zpola jako zvíře
živ bědný člověk. Hluchý je a němý.
A sám tu žije mezi vinicemi
a spí, co chyš má v troskách, v jakés díře.
Sem málo kdy člun zbloudí, jinam míře,
a bez chat, lidí zátoka je celá,
tu jenom spousta kamení se bělá,
a před ní modrem mořská svítí šíře.
On opuštěn a sám zde v každém čase,
čím živ, ví Bůh – i zmatek už má v hlavě –
leč hladí kočku svou a usmívá se.
A jeho úsměv tak mne bolí, pravě:
V té poušti zde mi přec jen líp je zase
než mezi lidmi, již rvát znají dravě.