Hlas vábný zapad’ dnes v samotu mého žití, jak vězni před mříží by čarovně pták zpíval; hle, co jsem opustil, z mlh vstává teď a svítí, jsem zmaten, jak by v důl se hrnul proudu příval.
A hlas ten loudí mě: Ven, do života, snílku, kde mladých duší ples se v nové kruhy splétá, kde novou myšlenkou zabouří každou chvilku a křídla rozpíná již mladých orlů četa.
Ven, v život peřestý, kde vlní se to, honí, kde žízeň po činu všem vroucně plane z očí, kde září úsměvy a vlasy ženské voní, v ten rej, kde vítěz je, kdo směle do vln skočí!
Jsem všecek polekán. Tak zářivě, tak svůdně mi z dálky kývá svět a stále kouzelněji, a já, jenž uvyk’ pít už ze samoty studně, se divně zamýšlím a nepoklidně chvěji.
Snad ještě jedenkrát se smísit s vlnou davu, všem ruku podati, kdož stisknout by ji chtěli, své srdce s nimi bít a bouřit nechat hlavu, jich cílům, touhám, snům se znova vzdáti celý!
Však ne – je pozdě již. A s prahu zpět se vracím. Ó, marně zpíváš mi, ty ptáče, zvěst tvá lichá! K svým knihám utíkám se, ke snům svým a pracím, kde vůní opíjí mě kouzelný květ ticha.
Snad zítra, zítra již bych vrátil se sem zpátky o těžce dobytý mír chudší z toho víru, o ránu bohatší však marné ze šarvátky, je pozdě, pozdě již – já mladou ztratil víru.
Snad neznám zapadnu, a ty, jež prudce kvačí, se smíchem převalí se přes mou poustku časy, leč trochu veršů svých, v nichž hudba, číst mi stačí své ženě u večer a hladit její vlasy...
Cookies on Poetry Cove