Jak mně jen málo, ach, jak bědně málo zde, Mikuláši, tebe připomíná! Nu, ano, kdysi stavení tu stálo tvé rodné, chyška, jak ta babiččina,
kde vše se lesklo a tak mile hřálo, jak hlavu klad’ bys do matčina klína, u samé cesty z města, nade svahem, kde sad váš kvetl ve tvém dětství blahém.
Zhlt’ požár vše, a ze stodůlky zbývá již pár jen zdí a dva, tři stromy v sadě... Truchlivě zrak můj na místo se dívá tvé kolébky... co hřejivě a mladě
se obrázků tvých kouzlo pousmívá mi v duši a jí v slavné táhne řadě... Zda jeden strom je, jenž tě jít zřel tudy, nad svahem snít neb spěchat v milé Budy?
Kde vzala se, tu vzala se, již stojí stařenka vetchá u mne, chví se plaše. Zda z přízně jsem, či co mne k místu pojí? Již větší děvče, znala Mikuláše,
s ním hrála si i v náruči té svojí ho chovala... „Vždyť naproti hned naše je stavení – ach, jsou to leta, leta! Tak veselý byl, hodný – po všem veta!“
Jdu dál, a kostel s cibulovou věží mi kyne vlídně... Ale vždyť se známe už z mnohé kresby mistrovy tak svěží, viď, starý brachu, venkovský ty chráme!
Vždyť z duše lze už vyhladiti stěží, co v dětství se jí v hranol duhou láme, a kdykoli jen mistr kostel kreslil, tvé zvony slyšel, v půvab tvůj se vesnil.
A to je vše... Ne, přece vše to není! Hle, blíže dvora loutkářův vůz stanul. Toť Kopecký, aj věru! Představení dnes večer bude! Jak zrak dětem vzplanul!
Kol, ruce v kapsách, kluci vytržení! A vtom tě zřím... Jak stál bys tu a kanul by slzí tok až po dobráckých lících ti v drobném smíchu... Teď jsem v Miroticích.
Cookies on Poetry Cove