Zas po letech jsem cestou zapad’ sem,
kde pod zemí svět divů leží skrytý,
kde ve velikých slujích stalaktity
nesčetných světel jiskří odrazem:
tu z půdy rostou a tam se stěn visí
jak zvěra kly, jak jehly obrovité,
jak cypřiše, jak svíce, clony svité,
jak varhan píšťaly, jak zvířat rysy.
A od alberga svého jak jdu k skále,
kde v podzemí vstup – dvě zřím děti malé:
jdou přede mnou, v svých ručkách knížky mají,
neb ze školy jdou as, a neustále
„Che ora è“ si říkají a melou,
cpou v hlavičky. Ach, běda tomu kraji!
Dřív slovinský – teď myslím cestu celou –
po strašné válce ve jho padl cizí,
a deset let pán nový krutou patou
řeč domácí už šlape, všem tu svatou,
že poslední už po ní stopa mizí!
A tu až v hloubi, bolnou lítost cítě,
jsem zachvěl se a s hrůzou v duši svátou
si pomyslil, že scházelo, ach, málo,
by také u nás, v české vísce dítě
„Wie viel Uhr ist’s?“ se nyní asi ptalo.