Píseckým parkem kráčí velký kmet,
na skráni sníh má, na rtech úsměv svěží,
a drobných dětí kupa vstříc mu běží,
za bonbon mění hubiček jich med.
A kráčí dál, a starých stromů tlum
jak v úctě před ním skláněl by své hlavy,
a druhu druh jak v šumotu když praví:
To on, náš přítel, básník květných dum!
Leč ptáci všichni jásají mu vstříc,
a starý čermák na kvetoucí sněti
dí: Pěkně! Písním rozumí on, děti,
sám vyzpíval jich krašších na tisíc!
Teď bledý student s lávky vstal a smek
a za kmetem se velkým snivě dívá,
jak na odkryté hlavě jeho splývá
na aureolu slunný paprsek...