Tak ležím tu, ležím – bídný vrak,
když blesk mu byl rozdrtil stožár,
a v hlavě mám tíž a kalný mám zrak
a v žilách všech palčivý požár.
Tu u nohou sedí matka má
a stihá mé každičké hnutí,
a ret můj se – snad přec oklamá! –
do tichého úsměvu nutí.
A matka se modlí – jaký žal!
já vidím, jak rty se jí chvějí –
by pohasl žár, bych pozdraven vstal
a záhy už, naděje její.
A zatím já v tichu spínám dlaň
a myslím si: Bože můj svatý,
dál měl-li bych dávat slzami daň
a za dech svůj krvavé platy,
a nemám-li přeplout na lepší břeh,
kde sladčí též na rty číš zvednu,
ó, dej, ať ten vrak už klesá, a nech
jej tiše se pohroužit ke dnu!
Teď jako bych slyšel křídel tep,
ba závody v letu to divé,
jak každá by chtěla z těch modliteb
být u tebe, Bože můj, dříve!