Prst zdvihnula k svým ústům noc, a jemně
vše ztichlo, dům i sad starými za vrátky;
pojď, měsíci, pojď s nebes modra ke mně,
pojď budem’ spřádati si staré pohádky!
Ty v dálku pláš přes nekonečné moře
a šírém na světě teď vidíš jediný,
jak v plášti par se nesou po obzoře
ti, které uspaly kdys tiché hlubiny.
Tvůj paprsek se bílý tiše spouští
do písku žhoucího, a v bledých prouhách tvých
teď bez ruchu řad karavan jde pouští,
jež dávno zapadly už v jejích závějích.
Po srázech skal tvůj přísvit úzký šplhá
a v lesích divokých se ztrácí jako sen,
jak pavučí opřádá tvoje mlha
svou nití stříbrnou tak mnohý starý kmen.
Do chrámu zříš, do klášterů a chýží
a v hříchu pelechy jdeš jako dítě čist
a hovoříš i s vězněm pevnou mříží,
jenž spáti nemůže pro vábný stromů svist.
A hřbitov teď v tvém sněžném leží jase,
kde dávno otec můj spí na dně mohyly,
a v cesty pláš, kde v teplém lásky čase
jsme, štěstí v oku svém, tvou září chodili.
Hleď, se vším jsem už dávno usmířený
a klidně ve svých snách jdu žitím nazpátky,
pojď, měsíci, a stříbrem polij stěny,
pojď, budem’ spřádati si staré pohádky!