Sněť se kývá... pták se dívá,
jak plá niva, tmí se les,
cosi ptáka zve i láká
ve oblaka, do nebes.
Touhy kryje, nestiší je,
křídly bije – v let, ach, let;
což to hnízdo, je tak malé,
a tak velký, širý svět!
Sporé místem, kryto listem –
ale v čistém vzduchu plout,
stále výše v oblak říše
dát se v pýše, prostý pout!
Ale jednou, až se zvednou
na pouť bědnou v chladu čas,
nad bouřlivou moře plání
vzpomene si hnízda zas.
Chtěl by zpátky v klid ten sladký,
na hruď matky chtěl by blíž
jako poutník unavený,
sytý změny v rodnou chýž.