Dávno dřív než v lásky tuše
počly naše oči pláti,
musily se naše duše
v jiném kdesi světě znáti.
Ve hvězdnatém snivém dolu,
v květech plných sladké vláhy,
kráčely už jistě spolu
měkkou cestou mléčné dráhy.
Vždyť mé duši prchlé davu
bylo u tvé hned jak doma,
složila jí tiše hlavu
bělostnýma pod křídloma.
A tvá duše přes vír vzteklý
objala mou duši štvanou,
jakoby si byly řekly
někdy dřív už „na shledanou“.