Ty bouře! Co jich nebem letí,
když země sní sen o štěstí;
strom chví se, hrom sjel v jeho sněti,
pták vzkříkne náhlou bolestí!
Ty bouře! Co jich projde žitím,
ty sníš a náhle slyšíš hřmět,
hruď chví se divým vlnobitím
a kolem stmí se celý svět.
Však ten jen, kdo je sám, se bojí,
jen v opuštění není sil,
ten jistý je, kdo v duši svojí
hromičku lásky rozsvítil.