Co přátel bylo, když jsem vyjel v svět,
a jak mi pevně, vřele tiskli ruku!
Teď skoro sám již, tiše, beze zvuku
jdu cestou svojí, zamyšlen a bled.
Tak musí být snad. Vichrů musí let
dřív servat listí s větví plných suků,
pták musí slední zapět na rozluku,
než napadne sníh, zemi skryje led.
Sny, přátelství a láska, vděčnost, víra
a naděj, ráj jež nový otevírá,
vše padnout musí skrz to klamů síto:
By člověku, jejž poutá k zemi cit,
v čas nebylo, kdy zem má opustit,
již ničeho, ach, ničeho již líto.