V hnízdo se nevrátíš, marně je stkáno,
paprskem marně tě budilo ráno,
marně ti větřík do peří dých’,
abys už rozhoupal sta zvonků svých.
Zhynul jsi ve vůni, záři a květu,
při travin šumění, jasu a vznětu,
jak by tak mnohý chtěl odejít z nás,
nepoznav sníh a nepoznav mráz.
Od rána k večeru až ve tmy nával
píseň jen jásavou světu jsi dával,
všemu, co dýchá a živo co jest
při záři sluneční, při svitu hvězd.
Kámen jsi hozený písní jen splatil,
všecko, co v hrudi měl’s, v písni jsi ztratil,
a když jsi umíral, v houšť jsi se skryl,
nikdo tvůj neslyšel poslední kvil.
Básníku, to je tvůj osud a úkol:
úsměv a štěstí a radost sít vůkol,
opuštěn, neslyšen umříti pak
jako ten toulavý, zpěvavý pták!