Co na pokraji den a obetkává
i kmen, i listí žhavý slunce nach,
ó, jaká šeř tu posupná a tmavá
v těch mlčícího lesa hlubinách!
Na shnilém listí jak když Noc tu sedí
a v polosnách svou čeká hodinu,
stín se stínem tu splývá v tmě a šedi,
od větve k větvi pavuč táhne snů.
Je v dáli tam, kde s luhem hvozd se snoubí,
to jasného dne prouha bělavá,
či volným krokem do zamlklé hloubi
se žrece blíží bílá postava?
Vše sní a mlčí jako v krajích Smrti,
jak těžký příkrov na všecko by leh,
cit úzkosti i hlas ti v hrdle škrtí
a ve hruď zpátky tichý tlačí vzdech.
Květ nezáří tu, ptáče nezazpívá.
Zde není místa pro rozmar a smích,
zde, cítíš, smutek, tajemství se skrývá,
bol němých rtů, sen duší zamčených.
Jen pavouk tkáň svou nerušen tu souká
a můra krouží tichým letem svým;
slyš, nyní doupňák zasmušile houká,
jak žalmy kdos by říkal nad mrtvým...