Již týden prší bez ustání
a včera jako dnes.
Rozlitá řeka blýská v pláni,
jak teskně šumí les!
Mech mokrý, cesty rozblácené,
a nikde slunce směv,
jen za mrakem dál mrak se žene,
i ptačí umlk zpěv.
Zoufale hledím v smutné lesy
skrz okna svého mříž
jak pavouk mrzut v koutě kdesi,
a vše mne trápí již.
Psát mrzí mne i knihy nudí,
i dětský zlobí smích –
v tom, kde se vzal, tu vzal se, z hrudi
mé známý verš se zdvih.
„The day is cold and dark and dreary,“
jsem říkati se jal,
a div! jak pln zas těchy, víry
v zář blízkou zrak mi vzplál!
Již zdá se mi, déšť poustává,
je jasněj, jasněj zas,
a trhají se mračna tmavá
pro slabý slunce jas.
Ó, požehnání, které nesem
si v srdci v chvílích všech,
v pustinách nudy, muky děsem
i v chmurných smutku dnech!
V těch chvílích, kdy vše temno kryje,
pocítíš teprv zryt,
co je to, v duši poesie
studánku slyšet znít.