Tři dni již prší. Nelze vyjít nikam. Zoufale kouřím, v nudě odemykám zásuvku za zásuvkou ve svém stolku a v papírech se hrabu; bez okolku
sta listů pálím. A pak zahledím se ven z okna, jak se deštný šlář tam sune, a dívám se, jak vrabec krčí k římse se protějšího domu. Světlo slunné,
ó, teprve teď vím, jak mám tě rád! A ještě hůře jak je nyní venku, kdes na vsi nebo v městě třeba malém, kde po silnici nelze probříst kalem,
kde nuda skočí každou na myšlenku a sotva vstal jsi, zas už chce se spát! A přec... Kam náhle vzpomínka mne nese? Zahalen Vajgar... v mhy se ztrácí hrad,
déšť pleská, vítr korunami třese... Leč podál, v síních rozlehlého domu, jejž arkýř zdobí, jaké ticho milé! Sem nezaléhá vichr v bouřné síle,
co tepla tu a vzácné krásy k tomu! Portréty staré se zdí vážně hledí; zátiší, zbraně visí u krajin; tu porculán a tam se leskne cín,
svit matný bloudí po zarudlé mědi. Skleníky, truhly, skříně vykládané a etažéry, skvost kde sterý plane a miniatur krása spíjí hled;
sta číší, džbánků, křížků, svícnů, tret, s nichž přešlých věků dech ti v ústret vane. Tu perla třpytne a tam blýskne zlato; pastýřky tančí v scénách à la Watteau,
dvořanů hladkých zamihne se cop, co hodiny všech tvarů, zemí, dob čas měří stejně jako před sty lety. A v to vše radost křičí žhavé květy
na plenách, šátcích, které s lesklých skob pnou pestrá křídla. Nyní tiše vchází sem dáma jemných rysů. Upírá hled na vše s láskou; skřínky otvírá,
zvuk hodin zbudí s trojitými rázy; tu otře prach, tam skvrnu zahladí, figurku milou něžně pohladí, očima zlíbá truhlu, která praská,
a její úsměv jak by v přeletu i temné barvy zjasnil portrétů, jak se vším kol se mazlí tak a laská. Pak do fauteuilu starého si sedne
a sní a sní tu v tichu tom a taji. Do krajin dálky zbloudí nedohledné, zří, staré tváře jak se usmívají; hlavičky krásné vyskakují z rámků
a šeptají jí zkazky starých rodin, a v jednotvárném zvuku vzácných hodin zda neslyší zvěst mnohou z pustých zámků? Ó, krásných věcí, milých věcí těch
k ní mluví duše – slyš, ten tichý vzdech! – jež po věky v nich ztajena a skryta. A venku déšť, a strom se vichrem zmítá.
Cookies on Poetry Cove