V den dušiček a právě o půlnoci ve středu knih mých sen mne zchvátil mocí, a já se vzdal mu bez hněvu. V ráz otevřely bez hlesu se dvéře,
a postav řad vstoup, ke mně blíž se béře: „Jdem oplatit ti návštěvu.“ „Aj, hosté milí – přátelé mí drazí.“ (Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí,
leč s nich vál vánek v besedu!) „Jen dál, jen dál!“ A šli. Ty milé tváře! A ve svých lících měli tolik záře a tolik světla v pohledu.
Jak Vrchlický mi ruku pevně stiskl, jak Sládek objal mne a Jansa výskl! I Mokrý tu je s Kučerou a Červenka i Klose, Antoš jarý,
Quis dobrý, Jelínek, Čech, Arbes starý – zřím přátel svých druž veškerou. „Nic nemusíš se bát nás, milý brachu, my procitli, víš, na zvěst, v skvoucím nachu
že volnost svítí nad všemi. Vlast svobodna!... Ó, musíme být s vámi v ty velké chvíle... Však jsme“ – hlas děl známý – „jen o tom snili pod zemí.“
„Mé jitro plá – ó, jak jste šťastni, šťastni!“ – dí Mistr – „jak bych pozdravil svou básní rád jeho záři v rodnou zem!“ „Teď ani v hrob“ – děl Quis – „se zpět mi nechce!“
„A já“ – řek’ Sládek – „teprv nyní lehce a pevným usnu klidným snem.“ „Víš – pamatuješ?“ – Šimáček vpad milý – „jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili,
ó, splněný náš krásný sne!“ Usmál se Škampa: „Růže, růže samá!“ „Leč dřív“ – Jan šeptl – „přišlo Hakel-dama, to pole krve nesmírné.“
„Oj, Polska, Polska volná zas a celá!“ vzkřik Jelínek, a slova se mu chvěla, co jeho velké oči žhou. Jen Svatopluk Čech tisk se v koutek ztmělý,
leč zdálo se mi, jak by rty se chvěly mu tichou, vroucí modlitbou... Teď vytrh jsem se ze sna. Prázdno holé. Jen „Hlasy v poušti“ leží na mém stole
a já v ně hledím, oči mna. Hle, na sonet: „Ó, žít, jak národ volný...“ v němž výkřik zazněl ohnivý i bolný, je otevřela dlaň čís’ tajemná...
Cookies on Poetry Cove