Ať v bučině víc je šepotu,
ať bory víc vůně mají,
přec veselo, tak veselo,
jen v březovém je háji.
Ta každá bříza tak štíhlá je
a podobna zakleté víle,
a sny a myšlénky, jež tu sníš,
jsou čisté tak a bílé.
Kam hledíš, tam běl a jas a plam,
z všad svitu řine se příval –
já maně si na tebe vzpomínám,
jenž břízy rád jsi tak míval!
A v jednu jsi vepsal, do srdce,
jak v břízy lidé je ryjí,
ten trpký svůj veršík o štěstí,
jež míjí tě jen a míjí.
Jen v jedno srdce jsi zapsal to,
kdy žití bylo ti líto,
leč co je tu srdcí, v každém z nich
tvůj verš i jméno tvé vryto!