Pln touhy palné, beznadějí chorý
a k bolesti své schýlen k prameni,
od vás se učím, nepohnuté bory,
velkému mlčení.
Tak jako vy bych v žití rád chtěl státi
v tom majestátném tichu jako vy,
a by ni slovo, když mě bolest chvátí,
nepřešlo moje rty.
A ne už kol, jen ve svou hledět hloubi
a chladem svým se světu ohradit
a čekat klidně noc, jež s mírem snoubí,
čekat ten pravý klid.
A zatím maskou zastřít duše spory
jak vy svou stejnou tmavou zelení –
od vás se učím, nepohnuté bory,
velkému mlčení!