V.

Můj přítel píše: „... pěkně u nás právě v zámečku malém blízko Sázavy, sic nešeptá nic o zašlé tu slávě, tvé nechci budit bujné představy;

ni bílá se tu nezjevuje paní, leč chtěl-li za ducha bys pokládat mou starou chůvu – pamatuješ na ni? ó, je to ovšem hezký roků řad! –

jež ve dne v noci staré hledá časy, je bílá však jen stříbrnými vlasy. Než v rozlehlý park vedou okna naše, kde nyní kvete každý keř a strom

a (to se divíš!) ,jaro čáry páše‘, však uzříš sám – já nevyznám se v tom. A propos, zprávy až k nám zabloudily v kout odlehlý, jež vyčítaly tuze,

že umlkl jsi, pěvče bohumilý, že nevěren se stáváš svojí Muze. Já nevšim bych si toho, není čas, však Adrienna nepropase řádky,

nuž, přijeď, snad zde u nás najdeš zas vzlet, nadšení a k veršům nové látky. I Adrienna zve tě – změny trochu snad přineseš nám s jiným vzduchem svým,

neb ač se máme rádi, milý hochu, já bojím se, že ženě nestačím. To z toho máš, že naše mladé děvy se posílají nyní do Ženevy

a do lycejí chodí – ze dne ke dni pak strachuješ se, by ti nezvadly, když připoutáš je k sobě, tvor jen všední, kams na samotu, v údol zapadlý.

Můj život práce shon je jednotvárný, do polí musím, musím do své sklárny, jsem rád, když večer chvilenka mi zbyla se pomazliti trochu s dítětem –

začíná mluvit a je roztomilá! – noviny přečíst, jež mi chodí sem. Kde nabrati se ještě nálady na dramat lbsenových záhady,

na vaše básně nebo na romány – uléhám někdy jako rozlámaný. Nuž, přijeď tedy! Máš-li cosi v péře, zde dokončíš to, ve klid zavátý,

sám vyposlechnu rád si u večeře ty literární vaše debaty: Má žena ti již pokoj připravila, a čekáme jen určitých tvých zpráv,

ba naše Jenna, ještěřička čilá, již žvatlá: ,Přijde strýček Ladislav!‘ a hubičku ti posílá v mém listě. Piš, kdy tě máme čekat. Přijeď jistě!...“

Již týden to, co došel mne ten list, a já jej mrzut odhodil jen stranou. Mám naposledy verše s ženou číst, jež měla raděj zůstat starou pannou?

na nose brejle, přistřižené vlasy, jež naposledy píše ještě sama a bude ptát se, mořiti mě asi, zda může úspěch míti její drama;

jež v knihách, spisech leží po dny celé a na večer si, unavený rys, básníka ještě béře do postele neb prosaika, jak dí Amicis!

Ne, příteli, já často byl jsem slep a proved v žití hloupost nejednu, však na vějičku tuto, na ten lep ti přece jenom, brachu, nesednu.

Sám jenom bdi si nad svým štěstí rájem, čti s ženou básně, nebo, lze-li, zbuď i v jejím srdci pro svou sklárnu zájem, já k všemu tomu věru nemám chuť.

Žen jako knih já po krk sytý jsem, netoužím po tvém dolu zapadlém. Chtěl odříci jsem krátce příteli, nu, některý den mu to napíši,

že jindy snad – by za zlé neměli – navštívím jejich hnízdo v zátiší. Však z galerie navrátiv se dnes, kde přepadl mě touhy záchvat divý,

umírám bázní, že bych znovu kles, a cítím, jak jsem blízek recidivy. List přítelův zas do ruky jsem vzal a čtu jej zas... je plný ohledů...

Jsem v nebezpečí, zůstanu-li dál... A rozhod jsem se náhle: Pojedu!