Ten úsměv lidské na tváři
přec záhadou všech největší;
je láska to, jež vyzáří,
či blesk, jenž mih’ se po meči?
Ba, často nejde ze srdce,
a teplo nejde od něho,
spíš plakati se při něm chce,
je odlesk štěstí cizého.
Tak i v těch oknech bídných děr,
kde zaklepá smrť za krátko,
se blýská někdy na večer
to třpytné záře pozlátko.
Tak i ten slunce zlatý jas
si na sníh lehá v ulice,
však, přátelé, ví každý z vás,
že mrzne při tom nejvíce...