***

Květ lidský, děti, zvednout z tmy a louží, je dechem hřát, kdy chladem chví se bosy, jich očím, sestrám květů, přáti rosy a v slunce zář je nést, již tolik touží.

Stín bídy, smrti zahnat, jež se plouží k nim neviděna, ale jistě kosí, je chránit, sup když bolesti kol krouží – je v světě ještě krásnějšího cosi?

Kdo urval krví kousek cizí říše, měj přízeň králů! Král však větší vpíše si jméno toho, kdo dal dětem zdraví: Kdys Jakubův mu žebřík spustí k noze –

on půjde vstříc těm hvězdám na obloze, po obou stranách smavé dětské hlavy!