Když jsem tě houpal, ty krásné dítě,
v té vaší zahradě vonící,
nahoru, dolů, lehce a hbitě,
úsměv ti zlatý hrál po líci.
Smích tvůj byl prškou zlatého deště,
ty jsi se smávati uměla!
– Prosím vás výše, ještě a ještě,
až tam k těm korunám docela.
A já tě houpal bláhový dále –
kdybych byl vědět moh’ tenkráte,
že máš dvě bílé perutě malé
k většímu letu již rozpjaté!...
Zahrada spustla, list padá tiše,
houpačka prázdná visí tam...
Letělas někam výše a výše...
Dívám se slzami ku hvězdám.