Po prázdninách, té sladké době klidu,
jež jako zlatá zář se kol ní mihla,
jde učitelka mladá v svoji třídu,
je bledá sic, však milá je a štíhlá.
Čte jména malých dětí, tak se bavíc,
jež mají růst a kvést pod rukou její
a tiše k ní teď hledí z prvních lavic
a vzadu spolu trochu dovádějí.
Však zarazí se při tom jednom jménu,
tak jmenoval se také muž ten drahý,
jenž jednou objat chtěl ji jako ženu –
ó jak ten krásný sen tak přešel záhy!
A že byl chud a matka s vráskou v líci
se plahočila dnes tak jako včera,
tu umlkla v ní dívka milující
a promluvila obětovná dcera...
Teď před malými pohnutí své skrývá,
jen na to dítě patří, jež se hlásí,
a jak tak hledí v očka jeho živá,
jej vidí zas, jak před dávnými časy.
Pak po škole, kdy dětí drobných davy
zas domů běží, vezme stranou dítě
a na otce se ptá a je-li zdravý,
a děvčátko vše poví rozpačitě.
A nechápe to děcka šťastné mládí,
proč se slzou se k němu slečna shýbá,
ty zlaté jeho hebké vlásky hladí
a na čelo, to bílé čílko líbá.