Je nemocen a leží ve přístěnku,
to šerá jizba a on sám tak v ní,
teď jaro teplé musí být už venku
a stromy kvetou – co on o tom ví?
Kéž aspoň strom by před okny stál jeden,
jenž do oken by zelenou hnal sněť,
by viděl, že již dávno není leden,
tak jak se mu to v samotě zdá teď.
A doušek vůně z květů, co jich v měkký
teď pažit asi vlažný duben střás’,
by pro něho byl nade všecky léky
a sílu novou vlil by v údy zas.
Však okna jdou jen do smutného dvora
a před nimi je dlouhá, šedá zeď –
tak duše starce usměje se chorá,
i když jen paprsk může uviděť.